Ekonomka Danuše Nerudová: Žena musí být čtyřikrát tvrdší než muž

Jak vede tým muž a jak žena, kterou kritiku si pustit k tělu a kterou nechat za zdí, proč je zdravé mluvit o neúspěších a nakonec proč by se člověk neměl bát být šťastný tady a teď, v rozhovoru říká ekonomka a rektorka Mendelovy univerzity v Brně Danuše Nerudová. Rozhovor je součástí projektu 25 žen, kterým oslavujeme 25. výročí vstupu Harper’s Bazaaru na náš trh.

Foto: Matúš Tóth

„Co bys dělala, kdyby ses nebála?“ zůstala mi před mnoha lety viset v hlavě otázka, kterou mi někdo poradil pokládat si v rozhodujících okamžicích. Při tomto rozhovoru mi opakovaně tanula na mysli. Danuše Nerudová se totiž přes tuto vnitřní otázku přenesla hned na začátku svého profesního života, proto se zdá její kariérní vzestup podivuhodně hladký a precizní jako klidné, soustředěné stoupání obřího letadla, které míří na vysokou letovou hladinu.

Je to jedna z nejzajímavějších žen, o které se v současnosti mnoho píše, mnoho mluví a která je – ač sama říká, že se jí to neposlouchá lehce – pro spoustu žen, které se rozhodly prostupovat kariérními skleněnými stropy a nezřídka i s dětmi v náručí, skutečnou inspirací. I kdyby se nechystaly na pozici první české prezidentky, o které Danuše Nerudová vážně uvažuje.

Vystudovala hospodářskou politiku a správu na Provozně ekonomické fakultě Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně. Jako první žena a zároveň nejmladší členka managementu vstupovala do stále vyšších pozic, od vedoucí Ústavu daní a účetnictví přes nejmladší proděkanku, prorektorku, profesorku až po nejmladší rektorku a vůbec první ženu ve vedení univerzity, když v lednu 2018 v čerstvých 39 letech obhájila svůj velkolepý plán na rozkvět univerzity včetně důrazu na rovné příležitosti pro ženy i muže. Od Evropské komise za prokazatelnou rovnost příležitostí pro všechny získala univerzita ocenění HR Award.

Prof. Ing. Danuše Nerudová, Ph.D., také předsedá Komisi pro spravedlivé důchody, kde se věnuje udržitelnosti a způsobu financování důchodového systému, a loni založila s dalšími ekonomy iniciativu KoroNERV-20, kde se zabývají ekonomickým zvládnutím dopadů pandemie. Přes veškeré vyjmenované angažmá stíhá mentorovat své mladší kolegyně, protože jak zdůrazňuje – žena by měla posouvat nahoru celý tým. Učí je v sobě rozeznat potenciál, s kterým pracuje sama – vyvážený poměr odvahy, odpovědnosti a pokory. Danuše Nerudová také oplývá břitkým humorem, jiskřivým smíchem a srdečnou energií, se kterou nadšeně vypráví o britských mužích, kteří si umějí vyžehlit košili, nebo proč si zapisuje, co ji napadlo ve snu.

Je fascinující sledovat vaši kariéru, jejímiž jednotlivými schody procházíte vzhledem k poměrům neobvykle – jako nejmladší člověk a zároveň žena. Co v tom vzestupu ve víceméně maskulinním prostředí hraje hlavní roli?

Přemýšlela jsem nad tím, proč to tak je. Teď ve čtyřiceti už tomu rozumím, že to, čemu jsem musela čelit, bylo odmítání mladického nadšení ženy. Vidím dnes takové pětadvacetileté nadšené ženy kolem sebe a snažím se je podporovat.

Já jsem se v celé kariéře od začátku setkávala s komentáři, že jde jen o mé naivní mladické nadšení. Že mé návrhy už zkoušeli před dvaceti lety a že je vše nastaveno už dlouho a nějak to funguje, proto asi není dobré ani není třeba věci měnit. Bylo kolem mě velmi málo lidí, kteří by jakékoli vizionářství podporovali. Jsem však povaha, která, když jí někdo začne házet klacky pod nohy, se kousne a zabere ještě víc. Vím, že řada žen si řekne, že není třeba nic hrotit, že jsou důležitější věci v životě, ale mě to žene k ještě většímu výkonu. Takže když si často starší muži mysleli, že mě snižováním mojí práce nějak odradí, pletli se. Vždycky jsem si řekla: „Tak já vám ukážu, že jdou věci dělat jinak.“

To zapření se k většímu výkonu jste zdědila po někom z rodiny?

Jsem nejstarší ze čtyř dětí. Vždycky jsem cítila odpovědnost za mladší, s nejmladším bratrem jsme od sebe třináct let. Takže když jsem třeba v sedmnácti jela s kočárkem tramvají, lidé si mysleli, že je to mé dítě. Vybudovalo to ve mně velmi intenzivní pocit odpovědnosti. Odpovědnost mě provází celý život a cítím ji i na místech, kde bych možná nemusela. Přitom bylo u nás doma dělení rolí tradiční, byli jsme tři holky a nejmladší bratr benjamínek, takže měl od maminky v řadě věcí úlevu, řekla bych.

Také se do mě vepsalo, že tatínek dlouho neměl syna, takže se mnou podnikal věci, které by podnikal se synem. Dva měsíce prázdnin jsem pravidelně trávila tak, že jsem běhala v teplákách po lese, lezli jsme po stromech, chytali jsme ryby. Nosila jsem spíš kalhoty než šatičky a neměla jsem typické holčičkovské dětství s panenkami.

Už přes rok se na stránkách Harper’s Bazaaru zabýváme tím, jak ženy dostat více do veřejného života a jaké vlastnosti potřebuje lídr nebo lídryně k vedení týmu. Jestli funguje mužské bouchnutí do stolu, pokyny rozhodným hlasem a jak vedení doplnit o vlastnosti, které jsou přisuzovány tradičně spíše ženám, tedy empatie, trpělivé vyslechnutí a jistá jemnost v jednání.

Myslím si, že lídrem se člověk buď narodí, nebo nenarodí, nemyslím si, že se leadership dá naučit. Tedy částečně ano, ale zásadní vlastnosti v sobě musíte mít. Jde o odvahu a odpovědnost. Těžko se odvaze naučíte.

Zamýšlela jsem se nad rozdílem mezi ženským a mužským leadershipem mockrát a myslím si, že jedním ze zásadních rozdílů je, že když je lídrem muž, buduje si kult osobnosti. Samozřejmě můžeme nalézt i ženy, které si kult osobnosti budují. Ale pro muže je tým úspěšný, když on je úspěšný. Do popředí se snaží dávat sám sebe, a pokud on se posunuje, pak se posunuje i tým.

U žen je to jinak. Ženy nedávají samy sebe úplně do popředí a naopak popostrkují vpřed jiné lidi ze svého týmu a mají snahu, aby rostl tým jako celek. Ženy se spíš snaží kolektiv transformovat než bouchat pěstí do stolu a řešit věci na sílu. Jsem mimo jiné i mentorkou mladých žen, velmi mě to naplňuje. Vybudovala jsem si tým, kde mám dvě mladé ženy, z nichž jsem za čtyři roky vychovala, myslím si, schopné lídryně v pravém smyslu slova. Mají velkou odvahu a schopnost nést zodpovědnost. Lídr tedy také musí vědět, že cíle není nutné vždy dosáhnout napřímo. Že jej lze dosáhnout i oklikou nebo souborem menších opatření namísto jednoho velkého opatření, které by budilo zlou krev. To je taková koncovka. Že součástí leadershipu je schopnost vyjednávat a dosáhnout konsenzu, to je vlastně to nejtěžší. To se ještě mé kolegyně učí.

Kde mají mladé ženy, které mentorujete, slabá místa?

Často se zabývají obavami, že když dělají kariéru, společnost je onálepkuje jako špatné matky, kterým na dětech nezáleží. Mladým kolegyním, které mám v týmu, proto opakuji, že se nesmějí nechat vmanévrovat do pocitu viny. Je to jejich život, jejich rozhodnutí. Když chtějí dva dny chodit do práce a dávat děti k babičce a pak se jim tři dny plně věnovat, je to v pořádku. Mohou být spokojené matky, které zároveň pečují o děti a zároveň se realizují v práci. Nejhorší je, když má žena jako pracující matka pocit, že v práci málo pracuje a přitom se málo a špatně stará o děti. Není dobré se srovnávat s obrázky žen, které jsou plně na mateřské, chodí každý den na pískoviště, kde si dítě hraje, zatímco ony pijí kafe s kamarádkami...

Můžeme diskutovat, co je hodnotnější. Druhým tématem, o kterém se bavíme, je odvaha riskovat a dělat věci jinak. Pořád jim opakuji, že musí mít důvěru v sebe sama. Nesmí se nechat ovlivnit tím, když jim někdo říká, že to určitě nebude fungovat. Když vy věříte tomu, že to fungovat bude, tak bude.

Co když to nebude fungovat?

Pak je důležité se nevzdávat. Všechny příběhy u nás se bohužel prodávají jako příběhy úspěchu. Ale i já mám ve svém příběhu dílčí neúspěchy. Musíme jako společnost umět mluvit i o neúspěších. Bez nich by tu nebyli úspěšní lidé. Opět to ale souvisí s odvahou. Když někdo sedí celý život v koutě a má strach o něco se pokusit, tak to tam prosedí a společnost nikam neposune. Člověk nesmí mít strach z neúspěchu.

Když mluvíme o tom, jak připravit ženy na leadership, kromě žen je na takovou situaci podle mě nutné připravit i muže.

Mladá generace už je v tomto jiná, pozoruji to u svých studentů, oni téma rovných příležitostí už vnímají přirozeně. Ale dávám jako typický příklad situaci ve Velké Británii, kde každý muž umí žehlit. Strávila jsem tam nějaký čas a opravdu mě nadchlo, že si každý chlap běžně vyžehlil košili a nepovažoval to za nic divného. Vždy zdůrazňuji, že mi nejde o to, aby si třeba můj syn žehlil košili, ale chci, aby to uměl. Jsou to zdánlivé drobnosti. Doma jsme nikdy nediskutovali o pracích mužských nebo ženských. Manžel občas upeče bábovku, já někdy posekám naši zahradu. Říkáme tomu domácí práce a musíme se o ně podělit.

Jak jste logisticky doma zvládli narození dvou dětí a vaši docenturu a profesuru?

Měla jsem štěstí, že jsem měla dvě babičky, které pomáhaly. Před covidem to vypadalo u nás tak, že jsme si dávali dohromady s manželem kalendáře, protože jsme oba hodně cestovali a chtěli jsme, aby vždy byl aspoň jeden s dětmi doma. Ale vyžadovalo to poměrně sofistikovaný time management a zapojení babiček. A ještě upřímně přiznávám, že to vyžadovalo často večerní práci místo spánku. Což ve třiceti šlo, teď ve čtyřiceti je to trochu horší.

V rozhovorech říkáte, že kvóty nejsou dobrá cesta. Ovšem zatím to vypadá tak, že když se nevěnuje zvýšená pozornost zastoupení žen v diskusním panelu nebo ve sborníku, většinu tam pak představují muži. Vznikly k tomu i ironické hashtagy #prostetotakvyslo a #takpriste. Jak tedy dostat více žen do veřejných debat bez kvót?

Mám sama zkušenost z diskusních panelů na univerzitě, kde často seděli samí muži. Většinou chtěli moji záštitu, na což jsem jim říkala, dobrá, ale není vám divné, že v panelu sedí jen muži? Dám vám záštitu, ale přijďte, až tam budete mít i ženy, protože znám i vynikající expertky. Když mi říkali, že už oslovili tři, vysvětlovala jsem jim, že jich musí oslovit víc, muž může vždycky, ale žena má méně času. Po třech letech si za mnou nikdo netroufne přijít s tím, že chce záštitu, aniž má v panelu aspoň nějaké ženy, protože ví, že mu ji nedám.

Na vysokých místech musí být lidé, kteří na to dbají a budují takovou společenskou kulturu. Vyšší nebo alespoň nějaká účast žen v debatách se musí stát normálem. Na Západě by debatu bez žen pořadatelé radši zrušili, protože vědí, že by z toho měli jen velmi negativní PR. K tomu musíme dojít u nás. Je to z velké části otázka času. Aby žena vstoupila do veřejných debat, musí si to přidat ještě nad rámec běžných pracovních povinností, také jsem smolila texty v potu tváře pozdě večer a chápu ženy, které do toho nejdou, protože už to časově nezvládnou.

Zmiňujete, že jako žena musíte být čtyřikrát tvrdší než muž, abyste nebyla vnímána jako nejslabší článek. Můžete mi to vysvětlit?

Je to pravda. Mám zkušenosti, že jsem často byla v týmu jediná žena. Společenský stereotyp je, že žena je slabý článek, takže útok je často namířený vůči práci, kterou vykonala žena, je to jednoduché. Musela jsem si vypěstovat hroší kůži. Kolegyně se mi často diví, jak mohu různé invektivy a neopodstatněné kritické připomínky vydržet, ale já je k sobě nenechám dolehnout, nechám to po sobě stéci. Samozřejmě tím nemluvím o konstruktivní kritice. Tu vyhledávám a mám ji ráda. Mluvím o té manipulující, záměrné kritice. Mladší kolegyně z toho mají krevní tlak tři sta, jak si to mohl/mohla vůbec dovolit? Tak jim radím, ať se tím vůbec nezabývají. Důležité je nedat tomu šanci ovlivnit vás, vzbudit ve vás emoci. Ale stejně důležité je umět rozlišit, co je a co není konstruktivní kritika.

V čem tedy spočívá vaše sebedůvěra?

Jedno z mých hesel je, že si člověk musí věřit. Musí být přesvědčen o věcech, které dělá. A když má za sebou několik úspěšných projektů, má vybudovanou sebedůvěru, že je dělá dobře. Když mluvíme o té konstruktivní kritice, hodně ráda se obklopuji lidmi schopnými téhle kritiky. Ta vás skvěle posune dál. Není dobré se obklopovat lidmi, kteří vám jen přitakávají. Mně nedělá problém vést diskuse o tom, že jsem něco udělala špatně. Ale nesmí jít o onu už zmíněnou manipulační techniku, vůči té mám opravdu vybudovanou zeď. A myslím si, že bez ní žena nemá šanci v čistě maskulinním prostředí uspět.

Když přijdete domů a nic nemusíte, co děláte?

Jdu do lesa. Pro mě je les nejlepší místo k přemýšlení i k relaxaci. Mám ještě jedno snad až postižení, že musím mít na nočním stolku papír a tužku, protože řada věcí mě napadá v polospánku, když je mysl uvolněná. Ráda také odpočívám, když řídím auto a jsem v něm sama.

Které ženy tedy inspirují vás?

Žádný konkrétní ženský vzor nemám, snažím se dělat věci podle nejlepšího vědomí a svědomí. V knize Děvčata první republiky jsem četla příběhy žen, které mě inspirovaly. Velmi na mě zapůsobil příběh statečné Františky Plamínkové. Z příběhů oněch žen si odnáším, že člověk by neměl mít výčitky být šťastný. Člověk se nesmí bát být šťastný tady a teď, protože zítra může být vše jinak. Také pro mě není úplně lehké reagovat na to, že za mnou chodí ženy a říkají mi, že jsem jejich inspirace. Jsem člověk z masa a kostí. Když se ptají, co dělat, aby se na vysokých pozicích objevovalo více žen, říkám jim, snažte se vy být inspirací pro ostatní ženy.

Když si tedy shrneme výbavu, s níž by měla žena vyrazit za úspěchem do vyšších pozic?

Odvaha překonávat překážky a neúspěchy a víra ve vlastní úsudek. A pak je tu ještě jedna klíčová věc – pokora. S pokorou je třeba přijímat neúspěch i úspěch.

Rozhovor je redakčně krácen. Celé interview vyšlo v zářijovém čísle Harper’s Bazaaru.

Čtěte dál