Efekt reflektoru: Vážně se všichni dívají?

Často si tím kazíme dny. Takové, kdy se necítíme stoprocentně ve své kůži, nebo se dostaneme do trapné situace. Takzvané „dny blbec” prožíváme intenzivněji, než by bylo potřeba. Máme totiž pocit, že svoje obavy, trapasy a nepohodlí máme napsané na čele a každý se může přetrhnout, aby si je všechny podrobně přečetl, ideálně dvakrát… a přitom je to jednoduché – většinou na nás vůbec nikdo není zvědavý. Je osvobozující si to uvědomit, pochopit, proč tomu tak je... a trochu se v té sebe hysterii uklidnit.

Foto: Shutterstock

Nestihnete si ráno umýt vlasy a suchý šampon došel, proto jen stáhnete do polomastného culíku a běžíte do práce. Najednou se oči všech kolegů upírají k vaší neumyté hlavě. Každý, kdo s vámi mluví, sleduje jen ty lehce rozlepené pramínky vlasů. Nebo alespoň takový je váš pocit, který vám zkazí celý den. Jste tak moc ponořená do svého vizuálního dramatu, že si nevšimnete, že kolegyně vedle se celý den ošívá a snaží se ofinou zakrýt pupínek, ani že kolega přišel z oběda s flekem na košili, a proto se bojí vstát od stolu a točí se k ostatním zády.

Tomuto jevu se říká spotlight effect, což můžeme přeložit jako efekt reflektoru. Odkazuje k našim tendencím myslet si, že ten pomyslný kužel světla je stále nekompromisně namířen jen na naši osobu a že se každý zaměřuje na všechny naše nedostatky a nejistoty, které odhalí na první pohled.

Psychologický fenomén poprvé popsal v roce 1999 Thomas Gilovich s kolegy a o rok později jej podrobili i empirickému výzkumu – v jedné místnosti shromáždili studenty, kterým zadali nepodstatný úkol. Jeden z nich měl při tom na sobě triko s infantilním potiskem, když měl poté odhadnout, kolik lidí si jeho oblečení všimlo, tipoval 50 % – ve skutečnosti to byla pouze čtvrtina.

Ostatní ale až tak nezajímá, jak vypadáme, nebo co děláme. Pro sebe samé samozřejmě jsme středobodem vesmíru, ale ostatní mají spoustu starostí s analýzami toho svého. A tohle uvědomění si pro nás může mít značně praktický význam a posun v zápasení se sociálními strachy a hledání toho já, které se cítí dobře ve své kůži, když s ní jde zrovna na trh. 

Nikdo vás nikdy nebude řešit tolik, jako řešíte vy sami sebe. Nikdo na vás není zase tak zvědavý. S tímto poznáním přichází, alespoň pro mě, velký klid. A také velká svoboda. Svoboda vyjít ven neupravená. Nebo se naopak obléct a upravit „až moc”. Netrápit se nezdary a trapnými situacemi více, než je potřeba. Jíst pizzu rukama a ukusovat větší sousta, než by se mělo. Tančit na koncertech tak, jak si tělo žádá a hlava obyčejně zakazuje. Přestat se upjatě hlídat... uvědomit si, že to oslňující světlo na nás míříme pouze my sami. Říct si „nikdo na mě není zvědavej”, a užít si cokoli, co potřebujete.

Život a ženství pohledem novinářky Lucie Ptáčkové. V pravidelných sloupcích najdete jak úvahy, tak reflexi současného dění. A třeba tam někde najdete i samu sebe.

Čtěte dál