Diskuse o duševním zdraví i dlouhé legíny gymnastek – i to přinesly Hry v Tokiu

Jak se musí cítit sportovec, který se kvůli obavám o duševní zdraví vzdá jedné z nejzásadnějších sportovních událostí? Jak velký tlak jej drtí? A jak velkou odvahu musí gymnastky mít, aby místo tradiční bikinové spodní části dresu zvolily dlouhé legíny? Nevím. Ale můžu vám říct, proč se v těchto počinech, které rezonovaly letošní olympiádou, můžeme inspirovat.

Foto: Shutterstock

Sportovní svátek, na který jsme kvůli pandemii čekali o rok déle, zítra končí. Kromě nových rekordů a úchvatné podívané přinesl, jako vždycky, strhující a inspirativní příběhy. Letos otevřel i neobvyklá témata, která se pomalu, pomaloučku otevírají i ve sportovním prostředí. Na mě zapůsobily především dva z prostředí gymnastiky.

Půlky ven. Němky proti sexualizaci sportovkyň

Německý tým na sebe upozornil krátce po začátku Her, když vynesl neobvyklý dres, který nebyl zakončený klasickými „kalhotkami“, ale končil až u kotníků. Nebylo to poprvé, v tomto úboru se Němky předvedly již na mistrovství Evropy letos v dubnu. „Jako ženy se chceme cítit dobře. V gymnastice to jde hůř a hůř, jak vyrůstáte ze svého dětského těla. Jako malé holce mi naše outfity nepřišly jako problém. Ale když přišla puberta a já začala menstruovat, začala jsem se cítit stále více nepohodlně,“ vysvětlovala jedna z nich německé ZDF.

Těmito úbory gymnastky nijak neporušily pravidla Mezinárodní gymnastické federace – ty volbu dlouhých nohavic umožňují z náboženských a kulturních důvodů. Ne u všech federací se ale tento boj proti sexualizaci sportovkyň setkává s pochopením – určitě jste zaznamenaly norské plážové házenkářky, které místo zařezaných kalhotek zvolily delší nohavice – a dostaly pokutu ve výši 1500 eur, kterou se nabídla zaplatit zpěvačka P!nk. Vybavíte si, v čem plážové sporty hrají muži? V plandavém tílku a šortkách – které podle pravidel jen nesmí mít moc dlouhé a moc plandavé. 

„Doufáme, že gymnastky, které se také cítí nepohodlně ve svých obvyklých úborech, to povzbudí a budou náš příklad následovat,” vzkázaly. To se ale nestalo, ostatní týmy dál soutěžily v klasických krátkých úborech. A to je přesně ono – mít možnost volby, rozhodnout se, co je pro kterého sportovce to pravé. Ne vynucené kontrasty pohodlně oblečených mužů a žen, které odhalují části prsou, břicho a půlku zadku. „Stojím za jejich rozhodnutím nosit cokoliv, co chtějí a v čem se cítí dobře,” vzkázala přes AP svou podporu jedna z nejznámějších gymnastek současnosti, Američanka Simone Biles. Právě ona svým odstupem ze soutěže kvůli obavám o své duševní zdraví rozpoutala velmi důležitou diskusi.

Sportovní výkony nebo psychická pohoda?

Řadí se k nejlepším gymnastkám historie. V Tokiu cílila hned na několik cenných kovů. Nakonec připomněla, že sportovci jsou v první řadě lidé a někdy člověk musí udělat nepopulární rozhodnutí, aby ochránil – a možná neztratil – sám sebe. Simone Biles svým odstoupením ze soutěže navázala na celkem nedávné rozhodnutí tenistky Naomi Osaka, která se kvůli depresím odhlásila z Roland Garros a nenastoupila ani do Wimbledonu. Nově a pomalu nastupující fenomén, který rozpoutal kritiku postavenou na „stále měkčích sportovcích” ale zmiňoval i proměnu prostředí sportovců, kteří jsou kvůli sociálním sítím mnohem jednodušším terčem veřejnosti. 

„Život je víc než jen gymnastika,” řekla mimo jiné čtyřiadvacetiletá hvězda novinářům. 

„Lidé si musí uvědomit, že jsme především lidé, ne pouze zábava. V zákulisí se dějí věci, o nichž lidé nemají ani tušení.” Pro krátké zasazení do kontextu je nutné uvést, že život Simone Biles nepřipomíná roztomilou americkou pohádku. Špatné rodinné zázemí, pěstounská péče, poté adopce. Když vyplavalo na povrch mnohaleté sexuální zneužívání mladých amerických gymnastek jejich lékařem Larrym Nassarem, mezi stovkou obětí byla i Simone. On vyfasoval doživotní vězení, jeho oběti doživotní trauma. Důkaz, že za oponou se mohou dít i čistá zvěrstva, která by fanoušky gymnastiky, obdivující výkony a zářivé dresy sportovců, ani nenapadla.

Simone Bilesová, která na závěr gymnastických soutěží absolvovala první individuální finále, předevčírem vysvětlila, že jí během olympiády náhle zemřela teta, a tím utla všechny další spekulace o důvodu svého odstoupení. Její tokijská cesta nám ale mimo jiné ukázala, že odejít mnohdy vyžaduje mnohem více síly než setrvat. A že my všichni jsme především lidé, kteří pod všemi těmi velkými plány, kariérou, závazky a taky všemi tlaky společnosti mají duši, na kterou se nesmí zapomínat – a je v pořádku o ní mluvit i nahlas.

Život a ženství pohledem novinářky Lucie Ptáčkové. V pravidelných sloupcích najdete jak úvahy, tak reflexi současného dění. A třeba tam někde najdete i samu sebe.

Čtěte dál