Dagmar Goldmannová: Krize nás spojují

Dagmar Goldmannová pomáhá proměnit peníze v dobré skutky. S Harper’s Bazaarem hovořila o tom, jak štědří Češi jsou, co dobrého přinesla pandemie a jestli mají peníze smysl. Rozhovor je součástí projektu 25 žen, kterým oslavujeme 25. výročí uvedení našeho časopisu na český trh.

Foto: Matúš Tóth

Jméno Dagmar Goldmannové se v posledních pěti letech často objevuje v médiích v souvislosti s těmi největšími dobročinnými počiny Česka. Coby ředitelka Nadačního fondu Via Clarita pomáhá nejbohatším Čechům dát jejich jmění smysl a nasměrovat ho k pomoci dobré věci. Radí jim, jak nejlépe peníze použít pro řešení problémů, které trápí českou společnost, i jak dobročinnost dělat co nejlépe a nejefektivněji. Společně se svými kolegy a spolupracovníky hledá inspiraci ve filantropicky vyspělejším zahraničí a inspiruje veřejnost k novým tématům.

Také díky její práci tečou miliardy korun tam, kde jsou nejvíc potřeba, a bez zádrhelů. Manželům Vlčkovým pomáhala se založením nadace, do které věnovali rekordních 1,5 miliardy korun, stála i u zrodu renovované Nadace Experientia manželů Dvořákových, kteří na podporu vědy převedli 200 milionů korun, velkou část z toho, co získali za spoluúčast na objevech geniálního chemika Antonína Holého, a pokud u nás existuje firma či lidé, kteří chtějí věnovat peníze na dobrou věc, s největší pravděpodobností půjdou nejdříve za ní, aby jim s tím pomohla. 

Často se směje, ještě častěji pečlivě váží slova a je diskrétní, což je další důvod, proč je to osoba na svém místě. Detaily z prostředí horních deseti tisíc či historky z misí v rozvojových zemích, které máme my novináři tak rádi, si nechává pro sebe i po vypnutí diktafonu.

Čím jste chtěla být, když jste byla malá?

Veterinářkou, protože jsem zbožňovala knihy Jamese Herriota a Geralda Durrella, pak mě to ale přešlo.

Hodně jste se pohybovala v oblasti HR. Jaké vlastnosti tedy musí člověk mít, aby mohl v humanitárním sektoru pracovat?

Mě vždycky zajímala především upřímná motivace člověka, proč něco chce dělat nebo proč právě teď uvažuje o změně své profese. Snažím se zjistit, jaké byly milníky na cestě, které člověka k tomu rozhodnutí přivedly, co všechno zvažuje. Důležité je i vidět, jak člověk uvažuje v souvislostech, jestli se zajímá o hluboké příčiny problémů, jestli je ochoten hledat řešení ve spolupráci s místními komunitami, jestli má schopnost jít pod povrch a uvědomovat si i svoje slabá místa.

Dříve stála filantropie na okraji, dnes řada mladých lidí touží po tom pracovat v neziskovém sektoru. Čím si to vysvětlujete?

Do určité míry za to může generační výměna. Ukazuje se, že mladší generace má větší pocit sounáležitosti a je více citlivá vůči nerovnostem ve společnosti. Možná to bude znít v době covidu zvláštně, ale my se v České republice máme opravdu velmi dobře a je důležité si to uvědomovat. Člověk na to rád zapomíná. Lidé mají stále více prostředků a častěji si všímají možností, jak je mohou využít k pomoci okolí.

Dejme tomu, že jsem úspěšná podnikatelka a rozhodla jsem založit nějakou nadaci. Co mě u vás čeká?

Naši roli vnímám jako průvodcovskou – většinou se snažíme společně najít odpověď na otázku, na čem vám nejvíce záleží, proč jste se k takovému kroku rozhodla právě teď, jaké k tomu máte důvody, zdali jsou osobní, nebo jiné. Většinou k nám přicházejí lidé, kteří už nějaké „své téma“ mají, a snažíme se ho probrat detailněji. Podoba té spolupráce je různá, ale nejčastěji pomáháme se založením vlastní organizace – nadace či nadačního fondu. V tu chvíli přichází na řadu organizační stránka – kdo bude co dělat, kolik lidí je potřeba najmout, kolik bude provoz stát, jestli se chcete a případně do jaké míry jako zakladatelka angažovat. Někdy pomáháme i s transformací již existující organizace. Jsou i filantropové, kteří nechtějí vlastní organizaci, ale podporují různé projekty, v tom případě se bavíme o tom, jak jejich prostředky využít koordinovaně a co nejlépe.

Vy často říkáte, že Češi jsou štědří dárci. Ukázalo se to nedávno i při vlně solidarity, která se vzedmula na podporu tornádem postižené jižní Moravy. Jaká byla vaše první reakce, když jste viděla to množství vybraných prostředků?

První, co jsem udělala, bylo, že jsem poslala nějaké peníze na sbírku. Sama jsem viděla při koordinování pomoci při povodních na Litoměřicku v roce 2013, jak si lidé pomáhali, jak přijeli dobrovolní hasiči z druhého konce republiky. V případě živelních katastrof jsou sbírky hodně úspěšné. Stačí si vzpomenout, jak lidé posílali peníze na pomoc obětem tsunami v roce 2004 – a to přitom bylo na druhém konci světa. Asi to souvisí i s tím, že ty věci vidíme v přímém přenosu a že se něco podobného může týkat nás i našich blízkých a že se to může stát kdekoli. Navíc nám pandemie během posledních dvou těžkých let ukázala, jak jsme všichni propojení, jak jsme na sobě závislí, a to, co se stane, byť tři sta čtyři sta kilometrů od nás, může přímo ovlivnit naše životy, a že má smysl pomáhat.

Jak se ještě projevila pandemie covidu?

Řekla bych, že zafungovala jako takový urychlovač. Řada dárců si uvědomila, že pokud chtějí pomoci řešit nějaké problémy, že by je měli řešit rychle a že není na co čekat. Zároveň na povrch vyplynula témata, která dosud nebyla tolik vidět, jako třeba situace samoživitelek, seniorů, téma duševního zdraví, vzdělávání na dálku a situace v některých rodinách, které si nemohly potřebné vybavení pro své děti dovolit.

Filantropie a dobročinnost jsou často ukotveny v náboženství. Jsou jedním z pilířů islámu i součástí křesťanské tradice. Češi jsou přitom většinou ateisté. Kde se ta jejich štědrost tedy bere?

Filantropie souvisí s pocitem sounáležitosti, s vědomím komunity, která lidi spojuje. Církev tu sice nemá takovou roli, jakou hraje třeba v okolních zemích, ale lidé v sobě tu potřebu pečovat o své blízké, okolí a životní prostor mají přirozeně, jen ji dávají najevo jinými způsoby než těmi nábožensky zabarvenými. V českých zemích se tradice dárcovství v minulosti postupně rozvíjela, byla přerušená v roce 1948 a jedinou nadací, která komunistický režim přežila, byla Hlávkova nadace. Za tu dobu jsme si tu zvykli, že se o vše postará stát. Taková zkušenost třeba v USA nebo v Kanadě, kde má filantropie silnou pozici, chybí. V 90. letech se u nás občanský prostor začal probouzet a vznikla spousta prospěšných organizací. Dnes je nadačních fondů a nadací dohromady téměř na tři tisíce a neziskových organizací skoro sto padesát tisíc. V posledních letech se filantropický svět u nás rychle rozvíjí, sice ještě stále nejsme na úrovni sousedního Německa či anglosaského světa, ale zlepšuje se to. Ve střední a východní Evropě jsme ve filantropii, fundraisingu neziskovek a spolkové činnosti na špici. Dárcovství u nás roste třikrát rychleji než ekonomika.

Čím to podle vás je?

Možná to i souvisí s tím, že od revoluce uběhlo už třicet let a první generace podnikatelů, která nabyla nějaký majetek, odchází do důchodu a přemýšlí, co by se svým jměním podnikla a jak by tomu bohatství mohla dát smysl. Dříve se to často řešilo odkazem ze závěti, ale nyní se lidé chtějí filantropických aktivit sami účastnit, chtějí problémy řešit aktivně a být součástí celého procesu. Vidí, že když něco dáváte – ať už peníze, nebo svůj čas –, stokrát se vám to vrátí. Jsem také moc ráda, že filantropové o svých aktivitách a motivacích stále častěji mluví do médií. Když pak sledujete pozitivní reakce na sociálních sítích, je vidět, že jsme hladoví po pozitivních zprávách a příbězích.

Kdybyste mohla založit nadaci svých snů, čemu by se měla věnovat?

„Mým“ tématem je vzdělávání a kritické myšlení, práce s informacemi. To je něco, co je strašně důležité a má celospolečenský dopad. Vzdělávání je přece jen u nás stále upozaděno a nejsem si jistá, do jaké míry jsou děti připraveny na budoucnost s tím, co se učí teď.

Hodně času jste strávila na misích v rozvojových zemích. Jak na to období vzpomínáte?

Nejdelší dobu v kuse – tři měsíce – jsem pracovala ve Vietnamu, ale nejvíce času jsem dohromady strávila v Etiopii, kde jsme koordinovali zdravotnické projekty, podporovali rozvoj nemocnic a vzdělávání zdravotnického personálu. Na to velmi ráda vzpomínám, byly to krásné zkušenosti. Nejdrsnější byla ale asi východní Ukrajina a tam jsem zažila situace, které mě zasáhly nejvíc. Je to kousek od nás a člověk si uvědomí, jak je to tu všechno křehké a jak málo stačí k tomu, abychom o naše současné jistoty přišli. Viděla jsem hodně smutných situací. Nemám ale ráda černobílé vidění, jak je to někde hrozné a jinde ne...

Jak si ty těžké chvíle v sobě zpracováváte?

Mám ráda pěší poutě. Byla jsem třeba v Santiagu de Compostela – devět dní jsem šla sama z Porta, jen já a batoh na zádech. Doporučuje se, že si s sebou na cestu máte vzít výbavu, která odpovídá 10 až 15 procentům vaší váhy. To pak zjistíte, jak málo věcí skutečně k životu potřebujete. Praktikuji také jógu, mám i lektorský kurz a občas ji učím. Blízko mám i k arteterapii.

Nechává na vás ta práce nějaké stopy?

Vždyť to snad ani není práce! Vnímám jako velký dar, že mohu něco takového dělat, je to radost. Baví mě, že se na každém projektu naučíme něco nového. Jednou je to chemie, jako v případě manželů Dvořákových a jejich Nadace Experientia, pak paliativní péče, jako v případě manželů Vlčkových, potřetí to, jak pracovat s odkazem Arnošta Lustiga. Ta pestrost nápadů a záměrů mě nikdy nepřestane překvapovat.

Přinášejí peníze štěstí?

Když jim dáte smysl, tak ano.

Rozhovor je redakčně krácen. Celé interview vyšlo v zářijovém čísle Harper’s Bazaaru.

Čtěte dál