Antonie Stanová: Když delší dobu nepracuji, začnu být nervózní

Fenomén mezi českými umělci, mladá malířka Antonie Stanová se v posledních měsících nezastavila. Její jemné obrazy tvořené expresivními tahy a nahodilými skvrnami, kombinace technik a především nešepsována, tedy přirozená a nijak neošetřená plátna jsou tím, po čem touží každý milovník moderního umění. Které umělkyně by podle ní měl každý znát a co cítí, když tvoří?

Foto: archiv Antonie Stanové

S Antonií Stanovou jsme vás již jednou v podobě rozhovoru seznámili, nyní se však podílí na výstavě NEW SELECTION pražské galerie Kvalitář, která představuje díla dohromady čtyř mladých umělkyň - Romany Drdové, Elišky Konečné, Petry Lomnické a právě Antonie Stanové. Do výstavy se coby modelka zapojila i malířka Alžběta Krňanská. Nový způsob, jak ukazovat umění v dobách, kdy je galerie uzavřená - tedy skrz výlohy prostoru - se navíc pojí se snahou ukázat veřejnosti více žen, umělkyň, a jejich autorských instalací. 

S každou z nich jsme si povídali o tom, jaké to je být umělkyní třetího tisíciletí, a nechybí ani zpověď známé Antonie Stanové:

V čem se umění tvořené ženami podle vás liší od umění mužského? 

Nemyslím si, že je nutné nebo prospěšné rozdělovat umění na mužské a ženské. Spíše možná umění s ženskými a mužskými aspekty. Muži tak mohou tvořit a tvoří umění, které by mohlo svou charakteristikou odpovídat spíše v tradičním chápáním ženskému přístupu (tedy asi v něčem jemnější apod.) a naopak. Obecně nejsem moc příznivcem rozdělovat (nejen) umění do kategorií. Spíše se soustředit na konkrétní práci v jejím kontextu, ačkoliv vím, že někdy je kategorizování nutné.

Co vás inspiruje v tvorbě? 

Když delší dobu nepracuji, začnu být nervózní. Je to nakonec asi do určité míry sobecké - snažím se dělat dobré obrazy a když se to podaří, těší mě to. Zároveň neustále získávám obrovské množství vizuálních informací, takže izolace v atelieru je dobrá příležitost, kdy si to v klidu přebrat. Především mi ale asi motivaci dodává ten samotný proces, představa vytváření něčeho, co mi bude takhle blízké - a následně třeba i někomu jinému.

S jakou emocí tvoříte? Co se snažíte svým dílem předat / sdělit?

Je to dost různé, někdy pracuji poměrně impulzivně a mám plnou hlavu věcí souvisejících s různými událostmi v životě, jindy je to spíše stav nějaké kontemplace, až skoro snahy o určité vyprázdnění. Snažím se o to, aby mé obrazy měly nějaký emocionální náboj, což pochopitelně ve spojitosti s abstraktní malbou vždy zní trochu podezřele. Řekla bych ale, že to je spíše problémem komodifikace umění, nikoliv tohoto způsobu vyjádření jako takového. 

Co byste si přála pro ženy v umění? 

Aby k nim bylo přistupováno spravedlivě, měly rovné podmínky a platformy k vyjádření. Což se samozřejmě snadno řekne, hůře dělá či posoudí. V mnoha ohledech se to děje a v ostatních rychle posouvá, zároveň máme ještě kus cesty k něčemu, co by se přibližovalo ideálu. To bych si přála i pro všechny ostatní v minulosti přehlížené skupiny.

Kterou umělkyni a proč by měl každý znát?

To se moc nedá takto zúžit, spíše bych řekla, že je důležité zajímat se o ženy v umění celkově, jak známá, tak neznámá jména. Dávat jim prostor, zajímat se o jejich tvorbu a historii. Myslím, že podstatný v tomto ohledu může být například příběh Hilmy af Klint, která sice byla jednou z průkopnic abstraktního umění, jejíž obrazy jsou ale mimo umělecké kruhy jen velmi málo známé. Podobně si pod abstraktním expresionismem představíme hlavně Pollocka, Rothka atd., už málokdo ale Helen Frankenthaler nebo Joan Mitchell. A podobných příkladů by mohlo být nespočet, nejen ve výtvarném umění.

Čtěte dál