Alessandro Mendini: Vztahy mezi uměním a designem jsou často nebezpečné

Poslední rozhovor italského génia designu.

Hrál důležitou roli ve vývoji italského designu. Alessandro Mendini byl významný představitel italského radikálního designu, člen studia Alchimia a šéfredaktor věhlasných časopisů věnující se architektuře a designu, jako jsou Domus či Casabella.

Jeho design byl charakterizován jeho silným zájmem o míchání různých kultur a různých forem vyjádření, vytváří grafiku, nábytek, interiéry, malby a napsal několik článků a knih, také je známý jako nadšený člen poroty v architektonické soutěži pro mladé designéry a učil na univerzitě v Miláně.

Geniální a uznávaný italský designér a architekt zemřel 18. února 2019. Tento rozhovor vznikl při příležitosti jeho výstavy v pražské galerii Kvalitář na konci roku 2017 a patří k posledním, které Alessandro Mendini poskytl.

Foto: Archiv galerie

Poprvé jste do naší země zavítal v osmdesátých letech 20. století, tehdy ještě do Československa. Při jaké příležitosti jste sem zavítal?

Československo jsem navštívil několikrát. Jako šéfredaktor časopisu Modo jsem byl v kontaktu s architekty, umělci, grafiky a průmyslovými designéry, ale bohužel si již jejich jména nepamatuji.

Během svého pobytu v Praze jste údajně navštívil Uměleckoprůmyslové museum a ptal jste na práci Milana Knížáka. Jeho díla jste tam ovšem tehdy nenašel, protože z politických důvodů nebyla vystavena. Kde jste se seznámil s jeho tvorbou?

Seznámil jsem se s ním přes Alessandra Guerriera, hlavního představitele skupiny Alchimia. Myslím, že to byl Milan, kdo kontaktoval Guerriera.

Jak na vás tenkrát jeho návrhy interiérového nábytku působily?

V Milanově tvorbě jsem nacházel významné paralely s naším snažením v Alchimii.

Knížáka jste následně vyzvali k prezentaci jeho práce v Museu Alchimia. Vzpomenete si, jakou výstava měla odezvu?

Tou dobou Alchimia absorbovala spoustu energie, jež byla podobná a zároveň různorodá. Milan byl součástí té synergie.

Jak vlastně skupina fungovala prakticky a jakým způsobem jste byl do ní zapojen?

S Alchimií jsem úzce spolupracoval. Byla to doba, kdy radikální designéři zpochybňovali koncept modernismu.

Radikální design, jehož jste jedním z hlavních představitelů, měl blízko k hnutí Arte Povera. Jaký byl váš vztah k jeho reprezentantům?

Období, kdy jsem vedl časopis Casabella, se časově shodovalo s radikálním designem a hnutím Arte Povera. Teoretik hnutí Arte Povera Germano Celant byl oficiálním kritikem umění v časopise Casabella. Pokud si dobře pamatuji, právě on vytvořil termín radikální design.

Váš i Knížákův přístup prezentuje přirozené prolínání obou disciplín. Z hlediska výtvarného umění je však vztah k designu poměrně komplikovaný. Umělci se často od své designérské zkušenosti distancují, aby zabránili kontextualizaci své tvorby v rámci designu a užitého umění. Jaký je váš pohled na tuto problematiku?

Vztahy mezi uměním a designem jsou často nebezpečné a bývají špatně interpretovány. Řekl bych, že každý tvůrce je jiný a nelze zobecňovat. Já sám jsem eklektik, a tak je pro mě velmi přirozené přecházet z jednoho oboru do druhého, včetně psaní, divadla a uměleckého řemesla.

Na výstavě v Kvalitáři jsou prezentovány snímky z některých vašich happeningů ze širší série „Mini Monuments for Spiritual Use“ z roku 1974. S jakým záměrem jste tento soubor vytvářel, byl pro vás experimentem jak rozvinout vaši designérskou polohu, nebo spíše rezignací?

Moje „objekty a performance pro duchovní použití“ byly vytvořeny hlavně pro obálky časopisu Casabella, jehož šéfredaktorem jsem tehdy byl. Některé vznikly pro semináře skupiny Global Tools. Odpovídají období, kdy jsem vyznával duchovní a animistické myšlení.

Vztahovaly se tyto akce rovněž ke kritice komercionalizace designérské praxe?

Byly to dny biologicky neodbouratelného plastu a ideologie extrémního konzumu. Mezinárodní skupiny, které se hlásily k radikálnímu designu, bojovaly proti průmyslu ve prospěch řemesel.

Z hlediska radikálního gesta, příznačného pro mnohé tehdejší umělecké performance a happeningy, na sebe v tomto souboru poutá pozornost akce Lassù, během níž jste zapálil váš objekt – archetyp židle na soklu ve tvaru pyramidy. Mohl byste popsat impulsy, které vás k tomuto happeningu vedly?

Cílem židle Lassù bylo dát objektům organický život, jaký mají lidé: těhotenství, zrození a život. Úpadek a smrt. Židle Lassù zahynula dramatickou a násilnou smrtí. A pak tato pyramida umožnila proměnu židle na památník.

Jak vnímáte obecně médium performance v designu? Byl to tehdy aktuální vyjadřovací prostředek? Měl jste blízko například k práci Ugo La Pietra a jeho hnutí Global Tools?

Ano, časopis Casabella, Ugo La Pietra, Superstudio, UFO, Riccardo Dalisi, Gaetano Pesce a Ettore Sottsass si byli všichni velmi blízko. Účelem performancí bylo (a stále je) proměnit objekty na divadelní postavy ve hře.

Rozhovor vznikl při příležitosti výstavy Alessandra Mendiniho v pražské galerii Kvalitář na konci roku 2017. Výstava se inspirovala Mendiniho návštěvou Československa v první polovině osmdesátých let 20. století a představila jeho tvorbu v dialogu s dílem Milana Knížáka.

Rozhovor vedli kurátoři výstavy Monika Čejková a Adam Štěch a patří k posledním, které Alessandro Mendini poskytl.

Čtěte dál