5 kroků k lepší náladě

Naší společnosti vládne permanentní „přinasranost“. Je jedno, jestli vás rozčiluje covid, politici, rodina, nebo televizní program... Jak malými změnami přiškrtit negativní myšlenky a zpříjemnit život nejen sobě, ale i druhým, na vlastní kůži vyzkoušela Kristýna Mazánková.

Foto: Shutterstock

Už několik týdnů po sobě nespím víc než čtyři hodiny v kuse, únava se kombinuje se zátěží, kterou nakládám neposíleným zádům, rozčiluju se, když koukám na zprávy, vztekám se, když čtu komentáře na Facebooku, žlučí mi hýbe sousedka i neznámý zloděj. Je tak snadné podlehnout špatné náladě! Extra nálož pak mé psychice přidává i zamračené počasí, šeď, mlha a chlad. Během jednoho telefonátu se svou mámou jsem zhodnotila jejího oblíbeného zpěváka jako nemožného, herečku z filmu, který jsem viděla v předvečer, jako trapnou, a moderátora jako idiota. Matka mě pak musela upozornit, že jsem v jedné větě naházela špínu hned na tři nebohé lidi. Po téhle poznámce jsem si uvědomila, že se ze mě stala nepříjemná osoba plná negativních emocí. S myšlenkou, že všichni v sobě máme dva vlky, černého a bílého, a záleží jen na tom, kterého budeme krmit, jsem se rozhodla, že toho černého teď nechám pěkně vyhladovět a nakrmím bílého. Doufajíc, že stejně tak, jako se lze snadno plácat ve špatných dnech, tak není těžké otočit kormidlem směrem k pozitivním břehům. Autotréninkem se lze zlepšit, posílit své jemné vlastnosti, se kterými s větší lehkostí projdu i náročným obdobím konce roku.

1. Všímejte si okolí

Někdy stačí drobnost, která dokáže rozzářit den. Třeba jediná rozkvetlá květina na zahrádce, kterou míjíte cestou do práce. Možná tam kvete už týdny, jen jste o ni dosud nezavadili okem. Já si takhle všimla sochy v parku. Jednoduchá žulová socha ženy je už skoro zarostlá křovím, takže bych se mohla vymlouvat na to, proč jsem ji dosud ignorovala. Ale ve skutečnosti mám křoví spíš v hlavě, při pochůzkách městem jen kráčím bezhlavě a bezduše z místa na místo v jakési obvyklé podrážděné uspěchanosti a jen málokdy si všímám, co se děje kolem, pokud na sebe podobná místa sama nestrhnou pozornost.

2. Osvojte si laskavost

Být laskavý znamená být milý, shovívavý, ohleduplný, nesoudit a brát věci takové, jaké jsou... S laskavostí je nejlepší začít u sebe, pak nastane ten správný dominový efekt. Laskavost je také často skloňovanou vlastností ve vyšších patrech byznysu, ač se to na první pohled může zdát nelogické. Psychologové Brad Stulberg a Steve Magness v knize „Na vrcholu“ zmiňují, že i profesionální sportovci dokázali více, když stres, který prožívali před startem, nevnímali negativně, ale přistupovali k sobě laskavě. Laskavost se dá trénovat, takže i životní morous se může naučit přívětivějšího přístupu. Základním předpokladem je osvojit si postoj nehodnocení a přijímání. Marcela Roflíková, zakladatelka Českého mindfulness institutu, doporučuje laskavost trénovat při meditaci. „Pomyslete na milovanou osobu, na někoho, koho máte rádi, představte si jeho tvář a pošlete mu přání, ať je zdravá a tak šťastná, jak jen to možné, ať zvládá všechna úskalí svého života a ať se má dobře. Stejné laskavé přání pošlete sami sobě. Poté můžete laskavou meditaci vyzkoušet na nějakou neutrální osobu, třeba na poštovní doručovatelku, hudebníky z vestibulu metra nebo souseda, kterého potkáváte, když venčí psa. Poslední výzvou je poslat laskavé přání i někomu, s kým zrovna máte problematický vztah,“ radí. Myslet s laskavostí na komplikované lidi není jednoduché, ale stojí to za vyzkoušení. Už proto, že laskavost se velmi úzce spojuje s pocity štěstí. Když budete na lidi laskavější, i oni budou – nejen vůči vám – nápomocnější. Laskavost napomáhá silnějším vztahům a dokáže rozpouštět předsudky. Vzpomněla jsem si na ty nebožáky, které jsem pomluvila do telefonu, a v duchu jim poslala trochu toho štěstí. Nutno podotknout, že mi bez nadsázky bylo lépe u srdce.

3. Oživte svou hravost

Kamarád přede mě hodil hrst bílých plodů pámelníků. Dupla jsem na ty „praskací kuličky“ a během pár minut jsme keř očesali. Kdy naposledy jsem si takhle hrála? Před pěti lety? Deseti? Dvaceti? V tu chvíli mi došlo, jak ubíjející může být serióznost a jak nabíjející hravost. Učí mě ji zakoušet i moje dcera, pro kterou je každá aktivita hrou. A tak si užívám chvíle, kdy společně koukáme do bubnu pračky nebo se po stopadesáté schováme na stejné místo za dveře. Čas v tu chvíli nehraje žádnou roli, vše se děje tady a teď. Navíc napojit se na zdroj vlastní hravosti je skvělý způsob, jak být zase – aspoň na chvíli – bezstarostná.

Další dva kroky se dočtete v prosincovém Harper’s Bazaaru. Právě v prodeji!

Čtěte dál